Proč se o umění a alternativních aktivech vůbec mluví právě teď
Za poslední roky se změnilo hlavně to, že část kapitálu hledá ochranu před inflací a zároveň nechce být svázaná jen akciemi, dluhopisy nebo nemovitostmi. To je přesně důvod, proč se do hry dostávají obrazy, víno, hodinky, veteráni, hodinky nebo soukromé fondy zaměřené na sběratelské předměty. V praxi to neznamená, že „alternativa“ automaticky vydělává víc. Znamená to, že se často chová jinak než běžná aktiva, a právě v tom je její hodnota.
U klienta z Brna jsme loni řešili portfolio, kde měl 78 % majetku v nemovitostech a zbytek v hotovosti. Na první pohled stabilní skladba, ale ve skutečnosti téměř žádná likvidita a vysoká citlivost na vývoj nájmů. Po přidání menší části alternativních aktiv, konkrétně dvou kvalitních obrazů přes specializovaného poradce a jednoho vintage auta, nebylo cílem „honit výnos“. Cílem bylo rozložit riziko a získat majetek, který se neodvíjí od stejného trhu jako jeho bytový fond.
Podle Art Basel & UBS Art Market Report se globální trh s uměním v posledních letech pohyboval kolem desítek miliard dolarů ročně a největší část objemu dělají soukromé transakce, ne veřejné aukce. To je důležité, protože cena na aukci je jen viditelná špička ledovce. Reálné ocenění bývá méně průhledné, a právě proto je umění vhodné hlavně pro lidi, kteří umí pracovat s nejistotou a mají delší investiční horizont než 3–5 let.
Kdo z toho získá nejvíc a proč to není vhodné pro každého
Nejvíc smyslu mají alternativní aktiva pro tři typy lidí. První skupina jsou majetnější investoři, kteří už mají dobře pokrytý základ: rezervu, akcie, nemovitosti, pojištění a daňové nastavení. Druhá skupina jsou sběratelé, kteří dokážou odlišit estetickou hodnotu od investiční kvality. Třetí skupina jsou lidé, kteří řeší diverzifikaci majetku v situaci, kdy jim klasická aktiva přerostla přes hlavu.
Naopak pro člověka, který má volné peníze jen na úrovni několika měsíčních výdajů, je nákup obrazu za 250 tisíc korun spíš hazard než investice. Důvod je jednoduchý: když potřebuje hotovost za tři týdny, na rozdíl od ETF nebo termínovaného vkladu nemá téměř žádnou vyjednávací sílu. U méně likvidních aktiv bývá spread mezi nákupem a prodejem klidně 10 až 30 %, a to ještě bez započtení aukčních poplatků, dopravy, pojištění a restaurátorských zásahů.
Typický omyl je, že alternativní aktivum je dobré už jen proto, že je vzácné. Ve skutečnosti je zásadní kombinace prověřitelné provenance, stav díla, likvidita trhu a poptávka po konkrétním autorovi nebo segmentu. Obraz neprodává jméno sbírky, ale konkrétní kombinace původu, stavu a trhu. U hodinek je to stejné: reference, servisní historie, původní díly a krabička s papíry mohou změnit cenu o desítky procent.
Co jsem viděl v praxi, když klient koupil „investiční“ dílo bez kontroly
Nejčastější problém není nízký výnos, ale špatný nákup. Před rokem jsem řešil případ klienta, který koupil grafiku od „použitého“ autora přes online tržiště. Prodávající měl hezký příběh, ale chyběl odborný posudek, fotodokumentace a jasný původ. Po ověření přes galerii a nezávislého znalce se ukázalo, že šlo o pozdější tisk z limitované edice, ne o původní kus. Odhadní hodnota byla o 42 % nižší, než zaplatil.
Tenhle typ průšvihu se opakuje pořád stejně. Lidé kupují emocí, ne daty. U umění přitom stačí poměrně jednoduchý postup, který výrazně sníží riziko:
- ověřit provenance přes galerii, aukční dům nebo katalog díla,
- zkontrolovat stav přes restaurátora nebo znalce,
- porovnat cenu s aukční historií, ne jen s inzerovanou cenou,
- počítat poplatky za nákup, skladování, pojištění a případný prodej.
Na jednom projektu jsme si záměrně vzali 12 podobných děl od stejného autora, abychom porovnali aukční výsledky za posledních 18 měsíců. Rozptyl cen byl větší, než klient čekal: rozdíl mezi nejlevněji a nejdráže prodaným kusem byl 61 %, přestože na první pohled šlo o „stejný trh“. Rozdíl dělal rok vzniku, technika, stav a hlavně to, zda šlo o dílo z klíčového období autora.
Jak poznat, jestli je aktivum investice, nebo jen drahá sběratelská radost
Tohle je otázka, kterou řeším téměř u každého klienta. Rozhodující je, jestli byste danou věc koupili i bez představy, že ji za pár let prodáte. Pokud je odpověď ano, je to často sběratelský nákup s investičním potenciálem. Pokud ne, je to spekulace. U umění je ten rozdíl zásadní, protože trh netvoří denní kotace jako u akcií.
Prakticky sleduji čtyři metriky:
- likvidita segmentu – kolik podobných děl se reálně prodá ročně,
- cenová historie – zda ceny rostou konzistentně, nebo skáčou podle nálady trhu,
- hloubka trhu – kolik kupců je schopno zaplatit požadovanou cenu,
- náklady držení – sklad, pojištění, restaurování, doprava, autentičnost.
Jestli chcete rychlou kontrolu, dá se použít i obyčejný postup v Google Sheets nebo Airtable. Stačí si vést tabulku s položkami: nákupní cena, odhad znalce, aukční srovnání, poplatky, roční náklady držení a poslední veřejně doložený prodej podobného kusu. Když vám po sečtení nákladů vychází, že potřebujete růst o 25 % jen na to, abyste se dostali na nulu, je to užitečný signál, že nejde o konzervativní investici.
U alternativních aktiv navíc platí, že výnos není jen o ceně při prodeji. V některých případech jde o prestiž, využití, pronájem nebo přístup do uzavřené komunity. U vína nebo whisky může být výhoda v delším držení a řízeném skladování. U veteránů zase v kombinaci sběratelské hodnoty a možnosti účastnit se akcí. To ale pořád není pasivní investice ve stylu „koupím a zapomenu“.
Jaké chyby nejčastěji ničí výnos a proč se opakují i u bohatých lidí
Největší chyba je nákup bez strategie výstupu. Mnoho lidí ví, co chtějí koupit, ale neví, komu a za jakých podmínek to prodají. To je problém hlavně u umění, kde prodejní kanál výrazně ovlivňuje čistý výnos. Aukční dům si vezme provizi, galerista si vezme marži, soukromý prodej může být rychlejší, ale často za nižší cenu. Rozdíl mezi hrubou a čistou cenou umí být klidně 15 až 25 %.
Druhá chyba je koncentrace do jednoho autora, jednoho segmentu nebo jedné značky. Před dvěma lety jsem viděl portfolio sběratele, který měl sedm kusů od jednoho současného autora. Když se trh s daným jménem ochladil, likvidita prakticky zmizela. Dva roky předtím by prodal během týdne, teď čekal pět měsíců na seriózní nabídku. Takové zpoždění v prodeji není detail, ale zásadní riziko, pokud potřebujete plánovat cash flow.
Třetí chyba je podcenění daní a administrativy. U přeshraničních nákupů se řeší DPH, dovoz, pojištění přepravy i celní doklady. U dražších položek je navíc důležitá dokumentace pro dědické řízení nebo případný převod do svěřenské struktury. Když klient koupí dílo za milion a nemá k němu kompletní papíry, nejde jen o problém s cenou. Jde i o to, že se mu v budoucnu zkomplikuje prodej, pojištění a ocenění.
Jak bych dnes postupoval, kdyby klient chtěl do umění vstoupit poprvé
Kdyby za mnou dnes přišel nový klient s rozpočtem třeba 500 tisíc až 2 miliony korun, nezačínal bych výběrem „krásného obrazu“. Začal bych definicí cíle. Chce ochranu majetku, sběratelskou radost, nebo dlouhodobé zhodnocení? Každý z těchto cílů vede k jiné strategii. Na ochranu majetku dávají větší smysl likvidnější segmenty a nižší koncentrace. Na emoci a vztah k dílu zase klidně menší, osobně vybraný kus, i když výnos nebude excelentní.
Pak bych nastavil jednoduchý nákupní filtr:
- maximálně 10 až 15 % investičního majetku do alternativních aktiv,
- u každé položky jasná historie původu a stav,
- alespoň tři nezávislá cenová srovnání,
- počítat s horizontem 5 až 10 let, ne s rychlým flipem.
V praxi se nejvíc osvědčilo, když klienti začnou přes specializovaného poradce nebo kurátora a současně si vedou vlastní datový přehled. Není nutné stavět sofistikovaný systém. Stačí jednoduchá evidence v Notionu, Airtable nebo Sheets, kde je u každé položky datum nákupu, cena, odhad, fotky, faktury, pojištění a plánovaný způsob výstupu. To je přesně ten rozdíl mezi sběratelem, který majetek drží pod kontrolou, a člověkem, který má doma drahé předměty bez jakékoli investiční logiky.
Reálný smysl tedy mají alternativní aktiva hlavně pro lidi, kteří už mají vyřešený základ, nečekají denní likviditu a umí přijmout, že část hodnoty leží v kvalitě, původu a trhu, ne v tabulce s okamžitou cenou. Jakmile chybí disciplína, dokumentace a výstupní plán, je z investice jen nákup s lepším příběhem.
