Co vlastně znamená udržitelné cestování
Udržitelné cestování není o tom, že člověk přestane jezdit na dovolenou. Jde o způsob, jak vybírat dopravu, ubytování i aktivity tak, aby měly co nejmenší dopad na životní prostředí a zároveň přinášely přínos místním lidem. V praxi to znamená méně zbytečných přesunů, úspornější dopravu, šetrnější zacházení s vodou a energií a také respekt k místním pravidlům a kultuře.
Podle dat Mezinárodní organizace pro civilní letectví připadá letectví na zhruba 2 až 3 procenta globálních emisí CO2. Pokud se započítají i další skleníkové plyny v letové výšce, dopad je ještě vyšší. Cestování ale nezatěžuje jen klima. Přelidněné destinace řeší odpad, nedostatek pitné vody, hluk a tlak na bydlení i infrastrukturu. V některých městech a přímořských regionech se místní obyvatelé potýkají s tím, že ceny nájmů rostou rychleji než jejich mzdy právě kvůli masovému turismu.
Největší stopu často zanechá doprava
Největší rozdíl obvykle dělá způsob, jakým se člověk do cíle dostane. Letadlo je rychlé, ale na krátkých a středně dlouhých trasách bývá z hlediska emisí nejméně šetrné. Evropská agentura pro životní prostředí uvádí, že na jednoho cestujícího vychází letecká doprava výrazně hůř než vlak. Naopak železnice patří mezi nejméně uhlíkově náročné formy přepravy, zejména pokud je elektrifikovaná.
Praktický příklad je jednoduchý: cesta z Prahy do Vídně nebo do Berlína vlakem má obvykle výrazně nižší uhlíkovou stopu než letadlem, a to i po započtení času na letišti a transferů. Podobně v rámci Evropy dává smysl volit noční vlak nebo kombinaci vlaků a autobusů tam, kde to čas dovolí. U kratších výletů do 500 kilometrů bývá železnice často nejrozumnější volbou i z hlediska pohodlí.
U dálkových cest se nabízí kompromisy. Místo dvou kratších víkendových letů během roku může mít menší dopad jedna delší cesta. Pomáhá také omezit přestupy a vybírat přímé spoje, protože vzlet a přistání patří k energeticky nejnáročnějším částem letu.
Jak vybírat ubytování a nenechat po sobě zbytečnou zátěž
V hotelu nebo apartmánu se udržitelnost neprojevuje okázale, ale v drobnostech. Klimatizace puštěná celý den, denní výměna ručníků, dlouhé sprchování nebo plastové lahve na každém rohu – to všechno znamená vyšší spotřebu vody a energie. V turisticky exponovaných oblastech je přitom voda často nedostatkovým zdrojem. Na některých středomořských ostrovech se v létě řeší omezení odběrů a dovoz vody cisternami.
Při výběru ubytování se vyplatí sledovat konkrétní opatření, ne jen marketingové slogany. Smysl mají zařízení, která mají energeticky úsporné technologie, třídí odpad, nabízejí lokální snídaně a pracují s recyklací vody. Mezinárodní certifikace jako Green Key, EU Ecolabel nebo EarthCheck mohou být orientačním vodítkem, ale i bez nich lze poznat, zda hotel skutečně něco dělá. Pomůže třeba informace o omezení jednorázových plastů, nabíjení elektromobilů, solárních panelech nebo spolupráci s místními dodavateli.
Výrazný dopad má i chování hostů. Pokud si člověk denně nevyměňuje prádlo, šetří se tím voda, prací prostředky i energie. Pokud vypíná klimatizaci při odchodu z pokoje, snižuje spotřebu elektřiny. A pokud se spokojí s doplnitelnou lahví místo kupování balené vody, zmenšuje množství odpadu, který v mnoha zemích končí bez recyklace.
Jídlo, nákupy a aktivity: kde se skrývá skrytá stopa
Cestování není jen přesun a nocleh. Výraznou část dopadu tvoří také strava, nákupy a volnočasové aktivity. Podle Organizace OSN pro výživu a zemědělství je produkce potravin jedním z velkých zdrojů emisí i tlaku na půdu a vodu. Na dovolené to znamená jednoduché pravidlo: čím víc místní a sezónní, tím lépe.
Restaurace, které vaří z regionálních surovin, obvykle podporují místní ekonomiku a snižují potřebu dlouhé přepravy potravin. V praxi je rozdíl mezi obědem z čerstvých ryb, zeleniny a místního pečiva a dováženým jídlem, které prošlo tisíce kilometrů. Podobně je lepší kupovat produkty od lokálních výrobců než anonymní suvenýry vyráběné hromadně jinde a dovážené přes půl světa.
U aktivit platí, že ne každá „atrakce“ je automaticky v pořádku. Jízda na slonech, focení s divokými zvířaty nebo návštěvy zařízení bez jasných pravidel péče o zvířata mohou mít tvrdý dopad na welfare zvířat. U moře zase škodí provoz motorových člunů v chráněných oblastech, sběr korálů nebo chůze po citlivých dunách mimo vyznačené stezky. V národních parcích a rezervacích se proto vyplatí řídit pokyny správců a nechodit mimo značené trasy.
Častou chybou je i předimenzovaný program. Místo pěti přesunů za tři dny dává větší smysl strávit více času na jednom místě. Méně přejíždění znamená méně emisí, méně stresu a také větší šanci poznat místo do hloubky.
Turismus pod tlakem: proč záleží na tom, kam jedete a kdy
Nadměrná návštěvnost dnes trápí řadu evropských měst i přírodních lokalit. Benátky, Barcelona, Mallorca nebo některé části řeckých ostrovů dlouhodobě řeší tlak na dopravu, bydlení a veřejný prostor. V horských oblastech zase sezónní nápor ničí stezky, zvyšuje produkci odpadu a zatěžuje záchranné složky. Podobný problém znají i české lokality, například některé části Krkonoš, Českého ráje nebo Prahy v hlavní sezoně.
Udržitelné cestování proto není jen otázka osobní volby, ale i načasování a rozložení návštěv. Kdo může, měl by vyrazit mimo hlavní sezonu. Ceny bývají nižší, destinace méně přeplněné a místní služby nejsou pod takovým tlakem. Mimo špičku navíc často funguje lépe veřejná doprava a člověk si místo užije bez tlačenic.
Důležitá je i volba méně známých míst. Neznamená to vyhýbat se populárním destinacím úplně, ale rozdělit návštěvnost. Když se část turistů přesune do menších měst, méně zatížených regionů nebo na méně známé trasy, pomáhá to rozložit ekonomický přínos i zátěž. V některých zemích už místní úřady aktivně propagují alternativní trasy právě proto, aby odlehčily nejexponovanějším bodům.
Praktické kroky, které může udělat každý cestovatel
Udržitelnost na cestách nestojí na jednom velkém gestu, ale na sérii rozhodnutí. Z hlediska praxe pomáhá několik jednoduchých kroků:
- Volit vlak nebo autobus tam, kde to dává smysl, zejména na kratší evropské trasy.
- Omezit počet letů a spojovat kratší cesty do jedné delší.
- Brát si vlastní láhev a příbor, aby nebylo nutné kupovat jednorázové plasty.
- Šetřit vodou a energií v ubytování, tedy kratší sprchy, vypínání klimatizace a světel.
- Jíst lokálně a sezónně, ideálně v podnicích, které spolupracují s místními dodavateli.
- Respektovat pravidla míst, nevstupovat mimo stezky a nezasahovat do přírody ani do života obyvatel.
- Podporovat menší podniky místo velkých řetězců, pokud je cílem zanechat peníze v regionu.
Velkým tématem jsou také kompenzace emisí, takzvané offsety. Ty mohou být doplňkem, ale ne náhradou změny chování. Odborníci upozorňují, že nejdřív je potřeba emise omezit a teprve potom řešit zbytek. Kvalita kompenzačních projektů se navíc liší, a ne všechny mají prokazatelný dopad.
Udržitelné cestování tak ve výsledku neznamená cestovat méně radostně. Spíš naopak: pomalejší tempo, menší počet přesunů a větší kontakt s místem často vedou k intenzivnějšímu zážitku. Když cestovatel ví, odkud pochází jídlo na talíři, jak se do destinace dostal a komu jeho peníze reálně pomohou, začíná svět poznávat s menší zátěží a větší odpovědností.
