Co je brutalismus a proč vznikl právě po válce
Brutalismus se jako architektonický směr prosadil především v 50. a 60. letech 20. století, tedy v době, kdy Evropa i severní Amerika řešily masivní bytovou výstavbu, obnovu měst a potřebu rychle a levně stavět veřejné budovy. Název neodkazuje na „brutální“ vzhled staveb, jak se často mylně uvádí, ale na francouzský výraz béton brut, tedy surový beton. Právě jeho přiznané použití bylo pro tento styl typické.
Architekti chtěli ukázat konstrukci bez ozdob a skrývání. Stavby měly působit poctivě, funkčně a sociálně angažovaně. V praxi to znamenalo masivní objemy, pohledový beton, výrazné geometrické tvary a často i důraz na opakovatelnost modulů. Brutalismus se objevil v Británii, odkud se rychle rozšířil do dalších zemí. Mezi jeho nejznámější propagátory patřili Alison a Peter Smithsonovi, kteří zdůrazňovali, že architektura má být čitelná a přímá.
V tehdejším kontextu šlo o reakci na předválečný dekorativismus i na nedostatek kvalitního bydlení. Brutalistní stavby měly být demokratické, dostupné a odolné. Jenže právě tyto ambice se postupně střetly s realitou: beton stárne viditelně, údržba je nákladná a velké stavby často působí neosobně.
Kde brutalismus nejvíc zakořenil a které stavby ho proslavily
Brutalismus není jedním univerzálním stylem, ale spíše souborem přístupů, které spojuje práce s odhaleným materiálem a výrazná hmota. Nejvíce se prosadil u veřejných budov, univerzit, kulturních institucí a sídlištní výstavby. Na rozdíl od luxusní reprezentativní architektury měl být pragmatický a často i sociálně orientovaný.
V Británii se za ikony považují například Barbican Centre v Londýně, rozlehlý kulturní a obytný komplex dokončovaný od 60. let, nebo National Theatre na jižním břehu Temže. Ve Spojených státech se do povědomí dostaly například stavby Boston City Hall, která dodnes vyvolává spory kvůli své monumentálnosti. V bývalém Československu patří k nejznámějším příkladům hotel InterContinental v Praze, vysoká budova Federálního shromáždění či Krematorium v Ostravě v některých jeho etapách úprav a doplňků.
Brutalismus ale najdeme i v dopravní infrastruktuře, školách nebo panelových obytných souborech. V mnoha městech šlo o styl, který měl vyjádřit modernitu a státní sebevědomí. Jenže tam, kde se kombinoval s nedostatkem financí, rychlou výstavbou a nevhodnou údržbou, začal veřejnost odrazovat.
- 1950–1970: největší rozmach brutalismu v Evropě a Severní Americe
- 1970–1980: postupný ústup kvůli změně vkusu a nákladné údržbě
- od 90. let: znovuobjevování jako významné poválečné architektury
Proč betonové stavby tolik lidí odmítá
Odpor k brutalismu má několik důvodů. Prvním je vizuální dojem. Masivní betonové bloky, ostré hrany a minimum dekoru mohou působit chladně a nehostinně, zejména ve srovnání s historickou zástavbou. Pokud je stavba zanedbaná, šedne, špiní se a trpí zatékáním, její výraz se ještě zostří. Lidé pak často neodmítají samotný architektonický styl, ale stav v jakém budovu vidí každý den.
Druhým důvodem je zkušenost s veřejným prostorem z druhé poloviny 20. století. Mnoho brutalistních objektů vzniklo v době, kdy se kladl důraz na automobilovou dopravu, velké otevřené plochy a segregaci funkcí. To vedlo k místům, která se po večerech vyprazdňovala a nepůsobila bezpečně. Pokud se k tomu přidala vysoká koncentrace sociálních problémů, veřejnost si začala brutalismus spojovat s neúspěchem poválečného urbanismu.
Významnou roli hraje i samotný materiál. Beton je náchylný k poškození karbonatací, korozi výztuže a povrchovým skvrnám. U staveb z 60. a 70. let navíc často selhávala kvalita zpracování. Některé objekty proto začaly chátrat už po několika desetiletích. U části veřejnosti se tak vytvořil dojem, že brutalismus je synonymem pro neudržovaný a nehezký dům, i když skutečnost bývá složitější.
Obhájci brutalismu mluví o poctivosti, řemesle a odvaze
Zastánci brutalismu naopak zdůrazňují jeho autenticitu. Podle nich jde o architekturu, která nic nepředstírá: konstrukce je přiznaná, materiál není schovaný pod obklady a stavba ukazuje, jak je složená. V době, kdy jsou města zaplavená skleněnými kancelářemi a uniformní developerskou výstavbou, působí brutalistní budovy jako výrazná alternativa.
Velká část současného zájmu souvisí i s estetikou sociálních sítí. Monumentální betonové objekty mají silnou vizuální identitu, která funguje na fotografiích i ve videích. Na Instagramu i v architektonických databázích se objevují tisíce snímků brutalistních staveb a vznikají celé komunity, které je vyhledávají. Pro mladší generaci už nejsou jen připomínkou neoblíbené minulosti, ale i zdrojem inspirace a nostalgie po éře, kdy architekti mohli pracovat s výraznými gesty.
Do obhajoby brutalismu vstupuje také památková ochrana. V mnoha zemích se ukazuje, že demolice těchto staveb není jednoduchá ani levná. Rekonstrukce vyžaduje odborný přístup, protože je nutné řešit statiku, sanaci betonu, energetické úpravy i zachování původního výrazu. Některé objekty proto dostávají druhou šanci až ve chvíli, kdy veřejnost i odborníci uznají jejich historickou hodnotu.
Brutalismus v Česku: spor o paměť i budoucnost měst
V českém prostředí je brutalismus spojený především s druhou polovinou 20. století a s architekturou pozdního socialismu, ale ne jen s ní. Mnoho staveb vzniklo z kvalitních návrhů, které reagovaly na konkrétní místo i funkci. Problém je, že část veřejnosti je dodnes vnímá spíš jako připomínku doby, kterou nechce esteticky ani společensky připomínat.
Praha má několik výrazných příkladů, které ukazují, jak složitý vztah k brutalismu v Česku je. Hotel InterContinental na Starém Městě byl dlouho terčem kritiky, ale zároveň patřil k mezinárodně ceněným stavbám. Podobně Federální shromáždění, dnes součást Národního muzea, ukazuje, že i kontroverzní architektura může získat nový význam, pokud se citlivě využije. V Brně, Ostravě nebo v Ústí nad Labem se zase řeší osud administrativních a obytných budov, které stojí před rekonstrukcí nebo přestavbou.
Debata se často točí kolem otázky, zda má město chránit i architekturu, která není všeobecně oblíbená. Památkáři upozorňují, že ztráta brutalistních staveb by znamenala výpadek v dějinách architektury 20. století. Kritici naopak tvrdí, že ne každá betonová budova si ochranu zaslouží a že města potřebují hlavně kvalitní a živý veřejný prostor. Právě tady se ukazuje, že brutalismus není jen o betonu, ale také o tom, jak společnost zachází s vlastní minulostí.
Proč se brutalismus vrací do hry právě teď
Současný zájem o brutalismus souvisí i s tím, že architekti a investoři hledají odlišnost. V době standardizovaných fasád a rychlé developerské výstavby působí starší brutalistní objekty nezaměnitelně. Jejich hmotová síla, práce se světlem a stínem i schopnost vytvářet dramatický prostor se znovu dostávají do popředí.
Zároveň roste citlivost k udržitelnosti. Místo demolice a nové výstavby se častěji zvažuje rekonstrukce stávajících budov. To je u brutalismu obzvlášť důležité, protože kvalitně navržená stavba může při dobré obnově sloužit další desítky let. V některých případech se původní beton doplňuje novými materiály, v jiných se zachovává co nejvíc z původního vzhledu a mění se hlavně interiér a technické zázemí.
Brutalismus tak dnes nestojí jen mezi obdivem a odporem. Stal se testem toho, jak města umějí pracovat s architekturou, která je viditelně poznamenaná svou dobou, ale zároveň má hodnotu, kterou nelze jednoduše nahradit. A právě proto vyvolává tolik emocí i po více než půlstoletí od svého vrcholu.
