Česko už naráží na strop levné práce
Ještě před několika lety fungoval český model poměrně jednoduše: levnější pracovní síla než na Západě, silný průmysl, export a dlouhá řada firem, které dokázaly vyrábět efektivně, ale bez zásadní inovace. Jenže tenhle model se vyčerpal. Mzdy v Česku v posledních letech rostly rychleji než produktivita a firmy, které stály hlavně na levné práci, začínají narážet na limity.
Podle dat Českého statistického úřadu se průměrná hrubá mzda ve 2. čtvrtletí 2024 dostala nad hranici 45 tisíc korun, v některých oborech i výrazně výš. Zároveň ale Česká republika stále patří mezi země s nižší produktivitou práce než vyspělé státy západní Evropy. Právě tento rozdíl je jádrem problému: pokud mzdy rostou rychleji než výkon ekonomiky, firmám se ztenčuje prostor pro investice, vývoj i další zvyšování platů.
Ekonomové na to upozorňují dlouhodobě. Když země dlouho stojí na levné pracovní síle, může sice dohnat část bohatších států, ale bez změny modelu se zastaví na úrovni středních příjmů. Tedy v situaci, kdy už není dost levná na to, aby lákala jen nízkými náklady, ale zároveň není dost inovativní a produktivní, aby soupeřila s nejvyspělejšími ekonomikami.
Co znamená pasti středních příjmů v české praxi
Pojem „pasti středních příjmů“ zní akademicky, ale v českém prostředí má velmi konkrétní podobu. Znamená to, že ekonomika se přestane posouvat z montoven k vývoji, designu, softwaru, specializované výrobě nebo službám s vyšší marží. Namísto toho se drží na pozicích, které jsou snadno nahraditelné levnější konkurencí z jiných zemí.
V Česku je to vidět především v průmyslu. Ten stále tvoří zhruba třetinu ekonomiky a patří k největším v Evropské unii. Silný průmysl je výhoda, ale jen tehdy, pokud se posouvá výš. Pokud zůstává u montáže, jednoduché výroby a subdodavatelských řetězců, roste sice objem, ale ne přidaná hodnota. A právě přidaná hodnota rozhoduje o mzdách, investicích i odolnosti ekonomiky.
Podle Eurostatu se Česká republika dlouhodobě drží pod průměrem EU v produktivitě na hodinu práce. Zároveň ale patří mezi země, kde jsou náklady práce už natolik vysoké, že přestává fungovat starý argument „jsme levnější než Západ“. To je nebezpečná kombinace: firmy už nemají velký cenový polštář, ale často ještě nemají dostatečně silný důvod investovat do technologií, automatizace nebo vývoje.
Jinými slovy, Česko se nachází mezi dvěma modely. Na jedné straně už není levné, na druhé ještě není dost moderní. A právě tady vzniká tlak, který se bez bolestivějších změn může jen prohlubovat.
Bez propouštění se firmy zacyklí
Nejpřímější, ale zároveň nejcitlivější část debaty zní: pokud má ekonomika přejít k vyšší produktivitě, některé pozice zaniknou. To neznamená, že propouštění je cíl sám o sobě. Znamená to, že firmy musejí přestat držet pracovní místa, která už nevytvářejí dostatečnou hodnotu, a přesouvat lidi tam, kde je jejich práce skutečně potřebná.
V českém prostředí je to často politicky i společensky nepopulární. Jenže právě snaha udržet všechna místa za každou cenu vede k tomu, že podniky odkládají restrukturalizaci, živí neefektivní provozy a ztrácejí konkurenceschopnost. V praxi se pak stává, že firma léta funguje „na krev“, místo aby včas omezila slabé části výroby, investovala do automatizace nebo přesměrovala lidi do perspektivnějších provozů.
Na trhu práce je přitom stále napětí. Míra nezaměstnanosti v Česku zůstává podle Úřadu práce i nadále jedna z nejnižších v EU, v některých regionech firmy hlásí nedostatek lidí dlouhodobě. To ale neznamená, že by propouštění nebylo potřeba. Spíš naopak: ekonomika má málo pracovníků, a proto je o to důležitější, aby byli využiti tam, kde vytvářejí nejvyšší hodnotu.
Ekonomové upozorňují, že bez určitého „přeskupení“ pracovních sil nebude možné zvyšovat mzdy v tempu, které by odpovídalo cenám a životním nákladům. Když se pracovník drží v nízkoprodukčním místě, firma mu nemůže dlouhodobě platit západní mzdu. Když se přesune do modernějšího provozu, IT, technické podpory, vývoje nebo specializovaných služeb, šance na růst příjmu se výrazně zvyšuje.
Firmy už změnu cítí: energie, automatizace i tlak konkurence
Zatímco dřív byly hlavním tématem levné vstupy a dostupná práce, dnes firmy řeší především energie, digitalizaci a nedostatek lidí. To nutí podniky přemýšlet jinak. V řadě oborů se ukazuje, že investice do strojů, robotizace a softwaru nejsou luxus, ale nutnost.
Typickým příkladem jsou automobilky a jejich dodavatelé. Český automobilový průmysl je stále jedním z pilířů exportu, ale zároveň čelí obrovské transformaci směrem k elektromobilitě, software-defined vehicles a vyšším nárokům na vývoj. Kdo zůstane jen u tradiční výroby dílů s nízkou marží, bude mít problém. Kdo investuje do inženýringu, testování, bateriových technologií nebo konstrukce, může naopak růst.
Podobně v logistice, skladech nebo potravinářství. Tam, kde dřív stačila levná manuální práce, dnes nastupují čtečky, automatické linky, prediktivní plánování a software pro řízení provozu. To neznamená, že lidé mizí z výroby. Znamená to, že se mění jejich role. Bez školení, rekvalifikací a ochoty firem investovat do zaměstnanců ale taková změna nefunguje.
Podle údajů OECD patří Česko mezi země, kde se investice do výzkumu a vývoje pohybují kolem 2 procent HDP, tedy pod úrovní technologických lídrů typu Německa, Koreje nebo Izraele. To je další důvod, proč se ekonomika může zaseknout: bez silnějšího výzkumu a vývoje se vyšší mzdy jen těžko dlouhodobě zaplatí.
Stát má v ruce víc než jen dotace
Debata o levné práci se často svádí jen na firmy. Jenže stát v ní hraje zásadní roli. Může nastavovat daňové prostředí, podporovat výzkum, zrychlit povolování staveb, zlepšit dostupnost bydlení i školit pracovní sílu. Bez toho se posun k vyšší přidané hodnotě zpomalí.
Problém české ekonomiky není jen v tom, že by firmy nechtěly investovat. Často narážejí na pomalé povolovací procesy, nedostatek kvalifikovaných lidí, slabou dopravní infrastrukturu nebo nejisté prostředí pro dlouhodobé plánování. To vše snižuje ochotu riskovat a posouvat výrobu výš.
Velkou roli hraje i vzdělávání. Český systém stále produkuje příliš málo lidí pro technické, digitální a specializované profese, zatímco poptávka po nich roste. Pokud má ekonomika přestat být závislá na levné práci, potřebuje více programátorů, techniků, procesních inženýrů, datových analytiků i lidí schopných pracovat s automatizací.
Klíčová je také podpora malých a středních firem, které často nemají vlastní velké vývojové týmy, ale mohou se rychle přizpůsobit. Právě ony mohou být zdrojem nových exportních značek, specializovaných služeb nebo technologických řešení. Bez přístupu k financování, poradenství a kvalitnímu vzdělávání ale jejich potenciál zůstává nevyužitý.
Odvaha propouštět dnes, vyšší mzdy zítra
Největší překážkou není nedostatek dat. Česká ekonomika ví, kde zaostává: v produktivitě, inovacích, vzdělávání i v ochotě opustit staré modely. Skutečný problém je politický i manažerský. Propouštět znamená přiznat, že část práce už nemá budoucnost. Uzavřít slabý provoz, omezit neefektivní výrobu nebo změnit strukturu firmy je bolestivé, ale bez toho se prostor pro vyšší mzdy neuvolní.
V praxi to může znamenat, že některé regiony projdou složitým obdobím. Zaniknou místa s nízkou přidanou hodnotou, ale současně vzniknou nová v modernějších oborech. Pokud se to podaří řídit přes rekvalifikace, mobilitu pracovníků a cílenou podporu, může z toho těžit celý trh práce. Pokud ne, ekonomika se bude dál točit kolem stejného problému: firmy budou chtít vyšší výkon bez změny struktury.
Česko má stále šanci z pasti středních příjmů uniknout. Má průmyslovou tradici, kvalitní technické zázemí, silné exportéry i rostoucí digitální sektor. Ale nestačí jen doufat, že růst přijde sám. Bez rozhodnutí pustit neefektivní místa, přesměrovat kapitál do inovací a dát lidem šanci přesunout se do produktivnějších profesí se levná práce jen přejmenuje, nikoli skutečně skončí.
